Digitální měny centrálních bank. Začíná scifi v bankovnictví?

Vývoj technologií pokročil a jako je v kurzu spekulace s kryptoměnami mezi běžnými občany, tak obdobně se posunulo i vnímání digitálního světa v prostředí monetární politiky.

Pro běžného občana by zavedení oficiální digitální e-koruny znamenalo, že by měl v mobilním telefonu aplikaci s elektronickou peněženkou nebo v rámci internetového bankovnictví doma na počítači další účet s elektronickou měnou vydávanou přímo centrální bankou. Převádět bude moci zůstatky na účtech u soukromých bank, digitální korunu a fyzickou korunu v poměru 1:1:1. Aby centrální banka tolik nekonkurovala soukromým bankám je možné nastavit limity na množství držených e-korun nebo na počet provedených plateb. Občan tedy dostane další možnost, jak a čím za svou útratu zaplatit. Pro nedůvěřivé není využívání povinné a nemusí tak být ovlivněni.

Digitální měna centrální banky (CBDC) má být v budoucnu novým monetárním produktem, který je z dnešního pohledu vnímán jako nekonvenční. CBDC mají být závazkem centrální banky jako je nyní hotovost, ale zároveň bankovním vkladem u obchodních bank jako nehotovostní, elektronické peníze. Tento vklad nebude uchováván komerční bankou nýbrž bankou centrální. CBDC se tak jeví jako důvěryhodnější a nerizikový prostředek směny. Pro retailového klienta je podstatná možnost převést digitální měnu centrální banky do hotovosti nebo do bankovního vkladu u soukromé instituce.

CBDC se zdá být i možnou náhradou nebo doplněním hotovosti. Nejmenší využívanost fyzických peněz je v Evropě v Norsku, kde již v roce 2020 činila pouze 4 %. Podle dat ze Švédska využilo hotovost při posledním nákupu pouze 9 % lidí. V těchto skandinávských státech tak bude zavádění e-měny nejrychlejší. Hotovost je důležitá pro starší lidi a osoby nedůvěřivé k finančním institucím. Umožňuje ale existenci šedé ekonomiky a kriminálních aktivit. Důsledkem omezení hotovosti pak je větší kontrola a případně i ovlivňování chování spotřebitelů.

V případě potřeby, by centrální banka mohla připsat na účty občanů digitální korunu v rámci takzvaných „helikoptérových peněz“. Obnos by mohl mít omezenou dobu využití, po jejímž skončení by byl odstraněn. Poskytnutá suma by tak nemohla být uspořena, což nutí k utrácení a povzbuzování ekonomiky. V určité situaci může být nastaveno, jaké druhy statků může občan za digitální měnu nakoupit.

Na uložené CBDC může být uvalen záporný úrok, jenž má opět přimět k tržní aktivitě. Tento krok by podpořilo ono zrušení či omezení hotovosti, protože v případě záporného úroku na vkladech by lidé své peníze měnili za hotovost, která je úročena nulou, respektive pouze hodnotou inflace nebo deflace. Při neexistenci hotovostní měny a velmi zoufalé ekonomické situace, která by si říkala o využití záporných úroků na vkladech, by tržní subjekty musely peníze v oběhu rychleji točit, nebo je ukládat do výdělečných aktiv.

CBDC tak nabízí pro centrální banku další možnosti, které lze využívat v případech, kdy již nestačí běžná úroková sazba nebo ovlivňování měnového kurzu. Centrální banka by tak do jisté míry nepotřebovala kooperaci fiskální politiky a na ovlivnění poptávky by měla další nástroj. Pro lidi digitální měna znamená větší kontrolu jejich ekonomické aktivity, ale také potenciální větší variabilitu a evoluci k moderním platebním metodám.

Autor: Matěj Adámek, edevizy.cz